Posedlý přesností

 Byl jsem vychován, že domů a na schůzky se vždy chodí včas. Pokud možno ještě trochu napřed. A objektivní důvody pro zpoždění neexistují. Raději si naplánovat cestu tak, aby ještě zbyl prostor pro případné zpoždění. 

Když jsem začal randit, byla nedochvilnost jednou z vlastností, které si u mých partnerek nešlo nevšimnout. A to i díky tomu, že já byl vždy na místě aspoň o deset minut dříve - to ta půlhodinová čekání kolikrát dopadala na mou psychiku velmi tvrdě- Jen jednou jsem narazil na dívku, která chodila stejně napřed jako já. Nevím kolikrát jsme se sešli, ale mockrát to nebylo. Už ani nevím proč přesně, ale ta její přehnaná dochvilnost byla jedním z důvodů.

Moje žena mi v tom všem udělala jasno - ta prostě má s dochvilností problém. Být někde včas je skoro nad její možnosti. Hlavně z toho mívá dost nervy. Ale do kina, divadla a tak nepřicházíme mezi posledními. Občas přijedeme pozdě na oběd k rodičům a rekord je asi půldenní zpoždění na cestě na dovolenou. Ale i to se dalo.

Sice jsme z té přesnosti už víceméně vyrostl, ale stejně mívám dodnes nervy, pokud se na domluvenou schůzku nedokážu dostat včas. A neomluvitelné to je hlavně pro mě. I když na čase záleží jen když dobíháte vlak, či letadlo nebo něco takového co v nejbližší rozumné době nepojede... 

Pak je ještě problém, když jedete třeba na svatbu. A vezete další lidi. Dvakrát jsem na svatbu přijel pozdě - poprvé kvůli závadě na autě a podruhé... No nakonec jsme se dozvěděl, že to bylo kvůli tomu, že jsme špatně určil odjezd - a ano. Řekl jsem, že musíme vyjet nejpozději v... A dopadlo to tak, že v tu dobu se teprve ostatní členové rodiny začali připravovat do auta... Přijeli jsme po obřadu a to jsme měl tisíc chutí v Kolíně vlézt do vlaku a jet domů.

Dříve jsem si i kupoval hodinky s maximální přesností a pokud možno s časem řízeným podle rádia. Dnes si kupuji hodinky mechanické, kde přesnost plus mínus půlminuta denně je běžná. A žiju. A mám ty hodinky rád. A mám rád i svou ženu, i když pořád někam dobíhá...

Navštívila nás Zubatá...

 A nebyla to soudružka sociální pracovnice Zubatá z Kolji. Byla to smrt...

Mojí ženě zemřela maminka... 

Bylo jí 88 a bylo to celkem rychlé.

Dcery to oplakaly, já jsem byl docela v šoku. Emoce mojí ženy jsou pro mě neznámé... 

Nevím jaké jsou správné emoce pro prožití smrti blízké osoby...

Otázka věku

Včera mi bylo málo, dneska je mi moc
Jak se to stalo, nevim
Každopádně jsem zas v blbým věku

Slova klasika 😛

Pak se taky člověk často dozvídá, že na věku nezáleží, že je věk jen číslo... Ale najde se pak mnoho případů, kdy je věk důležitý a mnohokrát je zásadní - Například věk dospělosti, nebo o kousek níže je věk trestní odpovědnosti. 

Člověk během svého života prochází několika stadii podle věku. Nejjednodušší je rozdělení na dospělost a dětství.

Složitější dělí dětství na kojenec, batole, předškolní, školní... Blablabla bla... 

A dospělost na mládí, střední věk a starověk... 

Věkem se ještě zabývá zákon. To nás dělí na mladistvé, nezletilé a zletilé... 

Jediná jistota vám zůstane. Po celý život se budete setkávat s tím, že na něco budete moc staří nebo moc mladí. Zkrátka v blbém věku...

Šestnáct dní nic...

 ...jsem nepublikoval. Rozepsal jsem tři věci, ale se žádnou jsem nebyl spokojený na to, ji zveřejnit. 

Těch šestnáct dní bylo plných, protože jsme se po nemoci vrátil zpět do práce a zvyknout si zase na směnný režim nebylo moc jednoduché. 

Tak aby to tu nebylo zas tak prázdné, tak vás seznámí s některými tvory naší domácnosti. Na první fotce je pán naší domácnosti. Měl se jmenovat Hope, ale nikdo mu neřekne jinak než Hop. 

Na další je nejmladší a nejnovější přírůstek. Kocourka dostala nejmladší dcerka od svého boyfrienda. Jmenuje se Diego a je to kotě jak má být. Všude je ho plno

Na další fotce je velmi vzácná situace - Náš kocour a králík v klidu vedle sebe. Většinou to bohužel vypadá tak, že si králík plete kocoura s ramlicí a tak má králíka neustále na zádech...

A pro dnes poslední je z hrátek kotěte a králíka - když je nálada, hrají si spolu a jeden provokuje druhého... uvidíme jak dlouho jim to vydrží

Hranice intimity

Tohle je téma, které mnou osciluje velmi dlouho. Je to téma dosti individuální a pohled není možný jiný, než subjektivní. Přesto je to téma velmi žhavé a velmi ožehavé. A něco o tom napsat, mne dokopalo několik událostí z tisku poslední doby.

Jak jsem psal již o nahotě - rodíme se nazí a dlouho nám nahota nevadí. Nevadí nám nahota vlastní i cizí. Přesto se časem dostaneme do situace, kdy je nahota pokládána za něco nepatřičného - ať už je to nahota vlastní, nebo cizí. Ta situace nastane dříve nebo později skoro u každého a je jen otázka výchovy, a okolí, jak brzy k ní dojde a jak bude vnímána. U etnik žijících v tropech je pohled na nahotu úplně jiný, než náš. Mají to štěstí, že nepotřebují oblečení kvůli zimě. Díky tomu třeba v Namibii žijí Himbové, kde chodí všichni jedinci od pasu nahoru nazí... Zde je hranice intimity úplně odlišná... A zvláštní je, že ženám z kmene Himbů na prsa zírají hlavně turisti... a je jim to jedno... těm ženám...

Hranice intimity se tak v současné době liší hlavně geograficky a demograficky. A chronologicky se vyvíjí. To by asi bylo na mnohem delší psaní, ale jednoduše řečeno - na naší planetě najdeme země, kde nevadí opalování se nahoře bez na pláži, nebo kojení na veřejném místě. Ale najdeme tu i místa, kde žena v kalhotách s odhalenou hlavou nemusí přežít cestu přes ulici...

Ted trochu kontroverzně - kdo je tu od toho, aby určoval, kde je ta hranice, co by se mělo skrývat, a co může zůstat odhalené? Kdo má to právo, a proč pak spadáme i k diskusi, co je morální a co ne? 

A nepřináší nám příliš nevyrovnaná hranice jen a jen problémy? Jen si třeba představte, kdyby nahota byla běžná, třeba jako v antických dobách... Třeba jako v gymnáziích - kdyby to bylo podle původního významu... Co by pak kdo nadělal s případnými nahými fotkami spolužaček... Nebo, kdyby byl svět jedna velká nudapláž...

A čím by ženy pak přitahovaly muže, když by nahota již nebyla tak "vzrušující" a přitažlivá.

Jen se bojím, že by si lidé našli něco nového, co by se pokládalo za příliš intimní... a mohli z toho udělat něco nemorálního... a zakázaného...

Intimita (z původem latinského intimus = vnitřní, skrytý před zraky jiných)

Morálka (z lat. moralitas, správné chování, od mos, moris, mrav)

Gymnasion (z řečtiny = cvičiště – to vychází od slova gymnos neboli nahý)

Nej Ženy mého života a srdce

Napsat tento příspěvek mi asi není přáno. Začínám jej psát už potřetí a předchozí verze se mi vždy ztratily. Rád bych v něm  napsal o těch nejdůležitějších ženách mého života. A nevím nějak není přáno.

Nejen že od začátku mám pocit, že není slov, kterými bych je popsal, ale nějak ani nevím jak správně a věrně popsat, co pro mne znamenají. Ale dost už.

Ta nejdůležitější žena, která tu pro mne je a díky které jsem na světě, je moje maminka. Možná klišé, ale bez maminky by nebyl na světě nikdo. A pokud je něco, díky čemu si všech žen vážím, je to právě to, že mohou být maminky. 

Druhá nejdůležitější žena mého života je moje žena, která je maminkou mých dětí. A jsem jí za to nekonečně vděčný.

A další důležité ženy mého života jsou mé dcery. No, krásné to bylo, když byly jen holčičky, ale té nejmladší už je 19... I ta už je ženou...

Přijde mi to jako chudý výčet. Ale opravdu nemám slov. Jen jsem to chtěl někde napsat...

A pak že nemůže být huře

V předchozím příspěvku jsem si stěžoval, jak je vše špatně... A do toho rýma...

A aby mi příroda ukázala, zač je toho loket, tak se mi přidala další radůstka... 

Začaly mne trápit hemoroidy. Kdo neví o čem je řeč, ať je rád. 

Vše začalo v pondělí, když jsem se začal z neznámého důvodu nadýmat. Ale hrozně nadýmat... A odpoledne jsem se dostal do stavu, kdy se objevila krev. Jen při stolici, při prdění naštěstí ne. Ale i to prdění bolelo, jak by mi někdo protahoval zadkem ostnatý drát. To prostě chcete. V úterý to bylo celkem dobrý, ale ve středu večer zase krev. A zase bolest jak od žiletek... a to skoro pořád. 

Pomohl doktor internet a koupil jsem si čípky a mast. Mast měla takový aplikátor, aby se lépe dostala kam je třeba. Nedostala. A dost nepříjemné to bylo. A to nemluvím o zavádění čípku. Super věc.

V pátek ráno jsem šel na kontrolu kvůli tomu žlučníku. A tak jsem se panu doktorovi svěřil s problémem... A tak jsem dostal doporučení a čípky že 3x denně (au). A koupit si kruh na sezení. 

S kruhem to taky byla legrace - je po sezoně a tak kruhy na obchodě nebyly... naštěstí měla paní ještě jeden vzadu... a to takový, který mne určitě unese - jsou na něm Avengers. Jmenovitě Hulk, Captain America, Thor a IronMan. ANO - tato čtyřka mne opravdu unese.

Je neděle a pocity u konečníku jsou stále nejisté a krev se stále objevuje. Tak nějak nešlo úplně utajit doma co se mi děje - a nejmladší dcera tomu dala korunu. Prý to klidně týden poteče, a že má případně vložky nebo tampony - to by mi mohlo při "mých dnech" pomoci...

Zítra zase kontrola, tak snad to pana doktora taky rozesměje.

všechno špatně... nebo ne?

Na začátku října jsme měl mít dovolenou, ale...

Neměl. A to jsme se tak těšil...

Místo toho jsem skončil v nemocnici s akutním zánětem žlučníku. A hned jsem šel pod kudlu a zlobivý žlučník spolu s dvěma kamínky mi byl odebrán. Pápá dovolená. V pátek mě operovali a v pondělí jsme měl mít odjezd - jaksi jsem to nestihl... Domu mě pustili v úterý. A to jsme nebyl moc ve stavu někam jet.

Takže ted druhý týden místo radování se z dovolené trávím doma. Pozitivní je, že je mi den ode dne lépe. Negativní je, že tím přichází nuda a chutě... Hlavně na jídlo.

A k tomu začátkem třetího týdne přišla rýmička... Po žlučníku už je celkem dobře, ale plná hlava rýmy mě vyřadila z dalšího fungování.

A i když se cítím relativně dobře, tak jsem furt rychle unavený... 

K tomu. Tak nějak jsem začal zkoušet psát, z čeho mám radost. A... Nějak mi to nejde. Nějak nevím, jestli umím mít radost a nevím jestli to umím poznat. Kdybych si měl zapisovat, co mě zase naštvalo, tak by to šlo mnohem lépe.

Chlapi nepláčou

 Téma, které ve mě rezonuje od malička. Věta, kterou mi nikdy nikdo pořádně nevysvětlil...

Věta, která přináší do života trauma dost klukům a chlapům. Sám jsem ji slýchal velmi často. Spolu s větou: "Nebul - nejsi holka". A zvláštní je, že si nepamatuji, že by mi ji řekl kdy můj táta.

Už jsem kdysi na toto téma napsal úvahu. Tenkrát nám umřel pejsek. Tenkrát jsem viděl tátu brečet. Když ji pohřbíval pod strom na zahradě. Ale na venek, byl vzteklý. A křičel na celý svět, že už nikdy nechce dalšího psa. A od té doby mají třetího.

Ted umřel kamarádovi pes. Byli spolu patnáct let. Fena Labradora. Ke konci už špatně chodila... A najednou musel rozhodnout o jejím nebytí... Těžké. Patnáct let je patnáct let. Zbyla díra. A bylo mu do breku, když jsem s ním mluvil. Doufám že si pobrečel...

Brek umí očistit. A je potřeba umět si zabrečet. 

Nechtějte vědět jak jsme brečel, když mi v náručí umřel kocour...

Důležité je však nebrečet nad rozlitým mlékem a každým špatným dnem a kdykoli se namane... 

Odhalení

Téma trochu, hodně, související s předchozím...

S nahotou... Duševní i tělesnou.

Myslím si totiž, že lidé se kolikrát nebojí nahoty jako takové, ale toho co odhalí. Případně toho, co ono odhalení přinese. 

Napsal jsem výše uvedené a myšlenky se mi roznesly do všech stran. Proč jen to slovo, či slova, Odhalení a Nahota tolik znamenají? A čeho se lidi tak bojí? A proč je odhalení až do okamžiku, kdy není co skrývat - až do naha, tak ... Nemám slovo, kterým to napsat

Nemám slovo, protože odhalit se, znamená pro každého něco jiného

Je tu mnoho takových kteří chodí nazí zvenku a zevnitř je zeď. A jen děti jsou odhalené a nahé zevnitř i zvenku. 

A problém s odhalením je mnohdy věc každého jedince. A důvodem je často stud a strach. Strach, že odhaleného mě nebudou ostatní mít rádi, nebo že uvidí nějakou mou vadu, které mne v jejich očích dehonestuje

A důvodem je, že kdyby všichni byli nazí, zevnitř i zvenku, tak mnoho lidí přijde o peníze :P ti kteří se odhalováním živí, budou trpět nejvíce. Nebudou pak mít, co nabídnout... A je jedno, jestli odhalují tajemství ducha či těla...

A jen na úvaze každého z nás, zda by takový svět nebyl lepší...

Nahota

Nahota je velké téma. Aspoň pro mne a jak koukám kolem sebe, tak s tím má problémy dost lidí. A to nekoukám jen po nahotě tělesné, ale i po nahotě duševní. A je zajímavé, že vnímání obou je jiné. I když u obou je asi třeba jistých hranic. A u obou je to otázka značně subjektivní. 

Přemýšlím, kterou nahotou začít, ale když se zamyslím nad nahotou tělesnou a představím si nějaký ideál... tak mi nějak dochází mozková kapacita na psaní... čímž odkrývám i své nitro a odhaluji do nahoty, jaký jsem prasák...

Zvláštní je, že se vnímání nahoty v průběhu lidského života mění. Rodíme se nazí a to tělesně i duševně. Několik prvních let života nám nevadí, být před ostatními svlečený a dělat si do plen. Na jeho konci, když dojde na pleny, připadáme si zle... jiné slovo mne nenapadá... a když si ani ty pleny neumíme sami vyměnit, tak přichází stud a ponížení... Osobně to neznám, ale jen představa mi nedělá dobře...

Několik prvních let nám nevadí dávat najevo veškeré své duševní projevy a říkat a dělat to co máme v tu chvíli na duši. Postupem času se naučíme své myšlenky a tužby skrývat a někomu některé odhalit bývá horší než se svléci. A kolikrát je i nepříjemným pravidlem, že rány na těle se hojí rychleji, než rány na duši... obzvlášť pokud vznikají společně.

Co to je, co nás v průběhu života donutí se tak změnit? Když si vzpomenu, že v šesti letech jsme se na zahradě školky koupali všichni nazí, tak dnes je pro mě představa nuda pláže minimálně nelákavá... Kde se bere ten stud? A proč ho předáváme takto dál? Dnes je nemožné, aby se děti ve školce takto koupaly...

U zahalování duševní nahoty a skrývání nitra mne napadají důvody. Tam je, tedy i pro mě, představa úplného odhalení nepředstavitelná. Je to druh obrany. Nemohu říci všechno všem. Nemohu říci co mám na jazyku... Tady je to asi dobře. Dokonce mě představa, že by každý řekl každému vše docela děsí.

Představa, že by všichni chodili nazí není úplně nelákavá, ale má svá úskalí. Už teď chodí mnozí tak oblečení, že je vidět skoro vše. Kolikrát je oblečení tak upnuté, že vypadá jak namalované. A to se týká obou pohlaví. I když na muže tak nekoukám, tak i zde se najdou tací, kteří mají upnutá trička a fitness či cyklo kraťasy, které odhalují vše. Častější je to u žen, kterých si logicky všímám více. A i tady je vidět mnoho. Jinde už jsem psal, že mám raději prostor pro fantazii. Často tam není... Jako podívám se, ne že ne, jen to po nějaké době zevšední. Bohužel. 

Přemýšlím, co by se stalo, kdyby lidi chodili nazí. Určitě by to bylo nepraktické - museli by nosit aspoň nějaké kapsy, aby měli kam dát mobily... i když jsou jedinci, kteří mají mobil k rukám snad přirostlý... A v zimě by asi dost lidí umrzlo... Když už nám příroda nadělila tu vlastnost, že jsme bez srsti, našli jsme si zálibu v oblékaní. Docela by mne zajímalo, co bylo dříve - oblečení, nebo ztráta srsti? A jak vlastně Homo přežilo? Ale to je asi na jiné povídání.

Asi se k tématu nahoty ještě vrátím. Alespoň k té tělesné. časem Ale kdyby byla tělesná nahota veřejná, nebylo by o čem psát...

Nic nálada

 Pracovní název pro stav, který se mi poslední dobou opakuje čím dál častěji... Asi to zná skoro každý, že má náladu, kdy se mu nic nechce. Asi to není nic nenormálního, když je to občas. Ale co dělat, když tu náladu máte skoro pořád a jen občas máte jinou?

A hlavně když na mě ta nálada padne, tak mám pocit, že vlastně jinou náladu nemám.. a i z okolí pak slýchám, že se zase tvářím... nebo že se mnou není zábava...

Je ale fakt, že v poslední době se mi nechce do práce, nechce z postele a ani v posteli být, nechce se mi ani psát tohle co píšu... Nenapadá mě nic, co by mě potěšilo a nic, z čeho bych měl radost a nic co by mě přesvědčilo tu náladu nemít.

A přesto i s touhle náladou funguju. Ráno vstanu i ve 2:30 a v pak v práci funguju i 10 až 12 hodin. Několik dní po sobě. Ale ty dny mi splývají. Moc si je nepamatuji

Ale teď si asi budu pamatovat víkend. Jeli jsme na akci do Jičína... Vybíral jsem bydlení abychom nespali s ostatními v tělocvičně, protože docela chrápu. Najít ubytování na poslední chvíli se podařilo.. Ale bylo to ve třetím patře a cca 500 m od místa akce... Horší bylo to třetí patro- A bylo hrozné horko a dusno. A moje fyzička nebyla moc dobrá... a vůbec jsem měl pocit, že jsem tu akci manželce a dceři kazil... Ale jedno pozitivum se našlo - nepohádali jsme se

Stejně mám dnes náladu na prd a chuť do práce, života a vůbec je spíše blízká nule než jinému číslu... Přesto za necelou hodinu zas do práce jdu...

Největší kritik

 To o čem tu chci psát zná asi každý. Ale ne každý s tím velkým kritikem má takové zkušenosti jako já. Ne není to vychloubání a ani nechci politování, Chci psát o vnitřním kritikovi, kterého má každý z nás v sobě. V Červeném trpaslíkovi o něm mluví jako o Mindráku (originální název dílu je Confidence and Paranoia).

V tom díle se Dave Lister utká se svým Sebevědomím a svým Mindrákem, kteří se zhmotní díky neznámé vesmírné nákaze. A jisté ponaučení, které se z toho plyne, je, že přílišné Sebevědomí vás může zabít, tak přílišný Mindrák vlastně taky. A je potřeba tak nějak je mít v rovnováze. Ale, každý to máme jinak... A troufám si říci, že to máme jinak i v různém údobí života...roku...měsíce...týden...dne...

A já to mám tak, že můj kritik je u moci více než jeho opak. Schválně se snažím vyhnout slovu mindrák, protože pod ním si představuji něco jiného, více dehonestujícího. je zvláštní, že čeština asi ani nezná jednoduché a jednoznačné antonymum pro sebevědomí. A nesebevědomí je v podstatě slovo gramaticky nesprávné.

No, ale proč to všechno tady tak složitě píšu?

Nejsem schopen to správně popsat. I proto, že jsem skoro na konci svého pracovního cyklu a jsem unavený, je horko a vůbec Protože sám nejsme spokojený skoro s ničím, co udělám... Mám v sobě kritika, který dokáže shodit vše co udělám. 

Nedokážu to dopsat... snad příště

Čím jsem kdy chtěl být

 Říká se, že každý kluk, chtěl být popelářem nebo kosmonautem. Popelářem proto, aby se mohl vozit na stupátku popelářského vozu. O tom proč být kosmonautem se nemá cenu bavit - to je přece jasné. Jestli jsem chtěl být popelářem to si nepamatuji, ale kosmonautem jsem být chtěl. A i dnes bych o tom asi přemýšlel, i když po návštěvě kolotočové centrifugy mi nebývá moc volno... Ale zvracel jsem jen po návštěvě té první... A více jak 3x jsem na ní nebyl a ani mne to neláká...

Pak jsem chtěl být patolog - to díky knize Arthura Haileyho Konečná diagnóza. Chtěl jsem být také právník. Za to zase mohl seriál Hanlon. Obojí bohužel selhalo na tom, že jsem silný ročník a nikdy jsem se neučil. Základní i střední školu jsem prošel bez námahy a maximálně na trojky. I když i čtyřka se našla - z češtiny a angličtiny. Za oboje částečně mohla moje dysgrafie. Prostě na práva tehdá brali jen jedničkáře a z protekce. Na medicínu jsem to i zkoušel, ale neudělal jsem přijímačky, protože jako středoškolákovi z průmyslovky mi chyběli předměty.

Na základce mne ještě lákalo jedno zaměstnání - chtěl jsem být strojvedoucí. K tomu jsme měl zážitek, kdy mi jeden mašinfíra ukázal stanoviště v panťáku - dneska se mu říká Žabotlam. Byl jsme unesen a bylo jasno. Jenže... do toho hodil vidle doktor. S mými dioptriemi nemožné. 

Taky jsme chtěl být spisovatel, nebo fotograf. Na to bohužel nemám talent a možná ani trpělivost. Kdysi jsem pár příspěvků na témata okolo počítačů napsal. Dokonce vycházely i v příloze jednoho deníku. Ale to je velmi dávno a bylo to přes známosti. Dokonce mne jako novináře i jednou vyslali na Cybex do Hannoveru - to byl propadák. Totálně jsem to nezvládl a reportáž z toho byla plná chyb...

A k fotografování bych řekl co? Když sebou mám fotoaparát, není nápad co fotit, a když ho sebou nemám, tak zase jsou nápady, na které foťák v mobilu nestačí. A když jdu s fotákem a mám i plán na focení, tak se všechno spikne a já odcházím s depresí.

A co dělám teď? Možná jindy...

Jen tak...

Je tu polovina prázdnin a nějak jsem si zatím moc nevšiml, že by došlo k nějakému odpočinku... 

Už jsem si tu "Stěžoval na horko" ale potom přišla vedra ještě větší. Když teploty atakovaly 35° měl jsem co dělat normálně fungovat. V horku jsou ta kila navíc dost znát. Naštěstí v práci fungovala klimatizace a bylo tam snesitelně, i když sedím před oknem. 

Dneska je venku přijatelně. Procházím se po "Matičce stověžaté" a už jsem dokonce chytil i pár kapek deště. Vzal jsem si sebou dokonce fotoaparát a... nic... přijde mi to divné. Abych fotil Hradčany a jiné turistické cíle, to je dost klišé... a ostatního moc co fotit není. Jo je tu hromada hezkých holek, ale fotit je bez dovolení si netroufám a zeptat se si netroufám. Hned bych byl považován za chlípného a to nemám za potřebí. I když upřímně - většinou mne chlípné myšlenky ani nenapadají... Většinou mne napadá, že za ty problémy to nestojí.

Přitom jsem asi dost nechápavý a dost jiný. Kdesi jsem tu citoval Viewegha, jak každý chlap občas myslí na kundu ženy, kterou potkal. Musím hodně přemýšlet, abych to mohl za sebe potvrdit nebo vyvrátit. Asi jsem to už udělal, ale fakt nevím kdy naposledy. Již jen proto, že v dnešní době si kolikrát chlap nemusí nic představovat. Cameltoes se najdou všude... A je jich až moc. 

Spíš se přiznám, že přemýšlím nad prsy a případně, když přemýšlím dále, tak o výrazu očí a obličeje ve chvílích rozkoše. 

A k mojí nechápavosti - v minulosti jsem byl několikrát pozván na "kafe" od různých známých dívek a žen. A šel jsem na kafe... Což se pak ukázalo špatně. Ale co je absurdní, když já někoho pozvu na kafe, tak si skoro každá hned myslí, že se jedná o "kafe". Čert se v tom vyznej. Ale to je možná na samostatný příspěvek...

Mrtvý den

 Nedávno jsem tu psal o dni v pyžamu - že si to vůbec nedokážu představit. A... přišla žaludeční příhoda. O to to bylo lepší, že jsem si ji způsobil sám. A to přežíráním... 

Mám tendenci se přejídat, když cítím trochu větší psychotickou nepohodu. Když mám pocit jisté prázdnoty po stránce emocí, tak se cpu o to více - jídlo je přeci láska :P A přesně to se mi stalo teď ve čtvrtek... snědl jsem jídla asi pro 5 lidí a po příchodu domu jsem skončil s křečemi břicha a od cca 2 do cca 9 jsem se runě kroutil cukal, zvracel... a hlavně nenaspal jsem více jak 2 hodiny. Takže noc plná spánku, pohody a sladkých snů...

Zavolal jsem hned jak to šlo, že do práce na odpolední nepůjdu a k tomu jsem zavolal doktorovi, co s tím. ten si mě pozval a řekl mi, co jsme věděl - že jsem se prostě přežral. Je tu ale trochu obava z toho, že by se mohl ze řetězu utrhnout můj žlučník... Ted je cca sedm večer a podařilo se mi zase na chvíli usnout a něco sníst - paradoxně se mi po jídle ulevilo... ale teď mne břicho zase trochu bolí A já nevím co s tím...

A ještě ke dni v pyžamu. Letos jsem vlastně už pár dní v pyžamu a nic nedělání strávil - nepočítám dnešek. Na přelomu zimy a jara na mě sedl COVID a k tomu se přidala infekce a já byl čtyři dna v nemocnici na kapačkách. První dva dny mi fakt nebylo dobře, od třetího dne jsme se nudil... a čtvrtý jsem je prosil o propuštění.

Celý den v pyžamu

 Moje práce je docela náročná. Sice je sedavá, ale je v současném počasí náročná kvůli horku. K tomu je občas i náročný fyzicky - hlavně díky střídání směn a s tím souvisejícím ranním vstáváním (02:30) a nebo pozdním příchodem domu (01:30)

Mám v práci i volno. A to docela přiměřené, jen jaksi nezvládám odpočívat. Neumím to. Nevím, jestli jsem to kdy uměl nebo jestli jsem to zapomněl. A nějak i nevím, jak vlastně odpočívat. Co si pod tím představit a jak to nastavit, aby to fungovalo.

Kdyby se někdo podíval na mé spánkové záznamy, tak zjistí, že jsem v posledních dnech nespal v kuse více jak 6h. V podstatě jsme se pohyboval v rozmezích mezi 4,5h a těmi 6. Z posledních osmi dnů jsem byl sedm dní v práci. A pokud jsem načerpal nějakou energii o volném víkendu před tím, si tak nějak nepamatuji. Pamatuji so, že jsem stihnul vyměnit přední kotouče a destičky na autě. A víc nevím :/

Poslední volný den byl ve čtvrtek. A... zase si nepamatuji, co jsem dělal. Jediné, kdy vidím nějaké výsledky., je ve sledování seriálu "Západní křídlo". Jsem už u páté série, a skoro mám chuť se přestat dívat - ten dabing od páté série mi nesedí... 

Zítra mám taky volno. A tak by se den podle nadpisu hodil, jenže... Musím dořešit opravu auta - klínový řemen a další serepetičky...

K tomu řeším říjnovou dovolenou - absolutně nevím jak ji naplánovat. Ale aspoň mám už nějaký nástřel. Ale teď se budu trápit, jestli jsem to vymyslel dobře a jestli by to nešlo lépe... a levněji...

A nějak si nedokážu představit, že si jen tak lehnu, nebo sednu a budu si třeba jen číst. Mám pocit, že na to nemám kapacitu. 

K tomu na práci na autě nenávidím to, jak je člověk špinavý. Táta byl automechanik a nikdy neměl čisté ruce. Jenže mám pocit, že to co je v plánu opravit, bych měl být schopen zvládnout sám. A zvládnu dost. Měl bych na sebe být hrdý, ale nějak nevím... 

A celý den v pyžamu? Co by mi to přineslo? ale zkusím zítra aspoň půlden.

O rozhodování o psaní

Jeden z problémů, který mám v poslední době je problém s rozhodováním... I když, pokud bych měl mluvit pravdu, tak mám problém udělat důležitá rozhodnutí skoro už hodně dlouho...¨

I to je důvod, proč tu tak dlouho nic nebylo. Nedokážu se rozhodnout o čem a jak psát. A asi se opakuji, ale nechci se do ničeho moc zamotat a nechci moc přemýšlet a nevím, jak moc se odhalit... jestli třeba tak jako Michal Viewegh ve svámí Románu pro muže, kde se mu při rozhovoru s ředitelem gymnázia honí hlavou tyto myšlenky o žačce, které ho k němu dovedla...

Zatímco s ním lhostejně diskutuješ o maržích distributorů knih a o dopadu změn DPH na knižní trh, zkoušíš si představit prsa Mádlové. Přemýšlíš, zda je, či není oholená. Tvoje obraznost ti nabídne obě varianty. Několik variant. Piš, jako by to neměl nikdy nikdo číst. Tak je jisté, že budeš mluvit pravdu. Lori Lansenová. Ano, mami, napadne tě v jednom z plánů mysli, představuju si píču té holky. Promiňte, milé dámy, ale takhle to je. Všichni, nebo přinejmenším skoro všichni si představujeme vaši kundu. Vaše kunda nás v jistých chvílích zajímá víc než cokoli jiného na světě. Vaši kundu si představují herci, zpěváci a režiséři, politici. I prezidenti – věřili byste tomu?

No, a pod vlivem takového vzoru nevím co, a jak, psát. A tak jsem si připravil nadpisy článků na témata jako jsou 

• Výběr auta
• výběr dovolené
• výběr odpovědi...

a přijde mi to jako nuda... a na odvážnější témata si netroufám...

tak uvidíme.

Nevím co psát

 Mám tu několik nápadů a konceptů o čem psát. A nějak na nich nic nedělám. Proč? Protože se přeci jen asi bojím, že do Hostpody na mýtince někdo přijde a bude si to tu číst. Přitom to asi chci napsat... A přitom jsem si řekl, že budu psát, jako by to nikdo neměl číst... 

No nevím co se mnou a s těmi myšlenkami

Moje myšlenky jsou vůbec něco, co chci na jednu stranu řvát a na druhou stranu se bojím efektu, který to vyvolá... Většinou se v podobných případech setkám s nežádoucí reakcí. A některé ty reakce i chápu. Například už jen to řvaní, když někdo řve na mě, tak většinou vypínám sluch a další vnímání. Řvaním se ještě nikdy nic nevyřešilo. Akorát po něm bývá divný pocit v krku a ... pocit, že vás druhá strana stejně neslyšela.

Proč však řvát? Někdy člověk řve proto, že má pocit že není slyšet. Jindy pro to, že už něco dost dlouho je ukryto, že to prostě musí ven. Neptejte se mě však co, tohle řvaní neumím... Když řvu já, tak právě z bezmoci, že nejsem slyšet... 

Ale co když to má druhá strana jako já, že přes řev neslyší? 

A tak mne ještě napadá, že existuje ŘEV POMOCÍ PSANÍ. Ten je většinou psaný kapitálkami... Ale občas, řve člověk i normálním písmem. A to potom druhá strana většinou nechápe, že jde o řev... A nebo, což mi přijde dost špatné, je jako řev chápáno i normálně psané tiché a bezvýznamné slovo...

Dvojice

Jedna z fotek, které vznikly, když jsem jen tak šel Prahou. Fotograficky je ta fotka nicmoc. Ale výraz slečny nešel nevyfotit. Nevím odkud byli a co v Praze společně dělali, ale slečnu to evidentně baví.

Je horko

 Takové horko, že holky chodí skoro nahé a mě je to jedno. A to je co říct. Na hezkou holku se rád podívám a pokud je i hezky oblečená/neoblečená, tak mi to hned zpříjemní den. Musí to však mít nějakou úroveň a být to spíše decentní než vyzývavé, ale o tom třeba někdy jindy.

Je horko nejen podle počasí, ale i lidské. Lidi jsou daleko více nenaladění a negativní. Takže v práci to je fakt paráda. K tomu je horko i doma - manželka má své dny a tak je u nás trochu bouřka. Akorát zatím se ovzduší nepročistilo, jako po bouřce venku. Tak snad ty hromy blesky brzy ustoupí slunci

Přemýšlím co za další průsery popsat, ale i já jsem bez nálady a chutě do čehokoli. A to tenhle týden je zatím spíše otravný a únavný. Chtělo by to nějak dobít baterky. Ale nějak přestávají fungovat i dříve osvědčené věci.

Pro dnes stačí. Vzducholodi létají vysoko. A když střelíš, nedostřelíš...

Copak se mu asi stalo?

 Rád chodím a dívám se. Když se mi zadaří dostat se do cizího města, nejraději si sednu někam do kavárny s výhledem ven a koukám se. Sleduji frmol a přemýšlím. Někdy jen tak a někdy o těch lidech co vidím. A nejen o lidech...

To si takhle jdu po Praze a vidím na skle obrys holuba... A jdu blíž a vidím to co je na fotce... A tak si říkám, co ho tak rozptýlilo, že trefil dům. A co se s ním asi stalo?

Nemám...

 Slíbil jsem si, že zase začnu psát. Aspoň blog. A stále to je na levačku. Proč? Protože nemám...

...čas - Už jsem naznačoval, ale možná ne v tomhle blogu, je to u mě divoké s prací. I když by se někomu mohlo zdát, že mám času fůru, tak nějak nemám ani čas na koukání na televizi, na čtení, na psaní... na úklid, na tohle a na tamto... prostě nic nestíhám, nic nedávám a podle toho to vypadá. Přemýšlím, jestli mám čas aspoň na prokrastinaci. A nebo je to tím, že nemám...

...chuť, nebo náladu - no, tohle je trochu zvláštní. protože když tu chuť a náladu mám, tak není čas, nebo energie - o tom dále. Když už se ale zadaří a mám vhodnou náladu a i chuť do psaní, tak dost často nemám...

...inspiraci - dost často zásadní problém, když už se mi podaří překonat předchozí překážky, tak přijde tohle. O čem psát, jak psát, aby se to dalo číst a aby to nebylo dlouhé nebo krátké. K tomu jsem se rozhodl, že nebudu po sobě číst co píšu. To by vedlo jen k tomu, že bych to bud smazal, nebo začal  přepisovat tak, že by se to nakonec nedalo číst. Pak ovšem dost často narazím na poslední problém. Když už mám čas, chuť i inspiraci, tak nakonec nemám...

...energii - a tím nemyslím tu elektrickou. Aspoň ne primárně. Myslím tím tu vnitřní - moji. Jo. Tu co nemám skoro nikdy. I tenhle příspěvek už píšu čtvrtý den a jediné na co teď myslím, je to, jak moc se mi chce spát. 

Rychlý rozjezd...

 ...a dál nic

Je to dva týdny co jsme napsal poslední věc. Ale moje práce a rodina a další věci mě jaksi uzemnili více než jsme čekal. A je pravda, že jsem v té době byl nemocný a měl jsem dost času

Jen pro představu. Pracuji ranní/odpolední - cyklus 3 týdny. Ranní začíná 3:30. Odpolední končí o půlnoci nebo 01:45. Přechod z odpolední na ranní trvá 26h - ano, skončím řekněme ve středu v 01:45 a do práce jdu v pátek ve 3:30. Pravda z odpolední je to lepší tam jsou na přechod dny dva. A k tomu je potřeba ještě dodat, že pracuji dva víkendy ze tří... Docela jsme pak za ten víkend volna rád - ale únava jaksi stoupá

K tomu je doba zlá a člověk potřebuje každou korunu. A tak občas z volna udělám něco navíc... A únava stoupá.

Přesto jsem slíbil. že budu psát tento blog. Tak uvidíme, jestli jsem na sebe nenaložil moc. Mám nápady o čem psát, ale nemám čas a energii.

PS co dělám za práci, se dozvíte později... možná

Chodím k psychologovi

 Jo, je to tak. A není to poslední šokující sdělení, které tu o sobě napíšu. Bude hůř. A ne, nechodím k psychologovi, protože koukám na porno.

Prvně jsme u něj byl již veeeelmi dávno v rámci pedagogickopsychologického vyšetření na základní škole. Nevěděl jsem kam jít na střední a tak jsem se "nechal vyšetřit". A přišli na to, že jsme nadprůměrně inteligentní a že mám různá dys tohle a dys tamto... a k tomu nějakou tu LMD. Závěr byl, že jsem opravdu dost chytrý na vystudování vysoké školy, ale nebude to lehké. Nakonec jsme vybrali dvě školy v chemickém oboru... ale to je jiná pohádka.

Je fakt, že střední školu jsme vystudoval bez sebemenší námahy. A na konci jsem zase navštívil psychologa. Jeden problém byl se zvládáním stresu a z toho vyplívající žaludeční neurózou. A taky se to hodilo, protože mne pozvali k odvodu. A psychologický posudek bodl... S odvodem mi to nakonec nepomohlo a nepomohlo mi to vlastně vůbec. Asi jsem tenkrát ještě nedozrál

Zase jsem začal chodit k psychologovi, když jsme začali mít problémy s dcerou. Potom se synem, k tomu menší krize v manželství. Následovala jedna dopravní nehoda, kde jsem měl na krku těžké ublížení na zdraví a pak už se to vezlo. 

Psychologů jsem vystřídal tolik, že už si je ani všechny nepamatuji. Některé jsem navštívil jen jednou či dvakrát. Některé několikrát, ale nesedli jsme si. Jiné jsem vyměnil po třeba roce docházky - proto, že to dál k ničemu nevedlo. Jeden ten psycholog mne dokonce "donutil" psát cosi jako týdenní reporty z mého života, Ke konci mne to už nebavilo a jeho asi taky ne. 

Teď mám nového. A uvidíme. Je to zcela něco nového, protože poprvé je to mladá psycholožka, která je ve věku nejstarší dcery. A... tak nějak mě dokázala přesvědčit, že by to nemusela být nevýhoda. Na rozdíl od jiné, které jsem kdysi prakticky nevěřil.

Nesmím po sobě moc číst co píšu - moc bych se korigoval a ne všechno napsal. Ale podle toho ten text taky potom vypadá...

Koukám se na porno

 No, to je odhalení. Ale jsme zdravý muž v produktivním věku a tek... se koukám. Když je kde a na co.

Akorát se mi to poslední dobou líbí čím dál méně...

Vzpomínám, když jsem se s tímto produktem setkal poprvé - už ani nevím kolik mi bylo, ale bylo to na střední. Měl jsem tu výhodu, že po roce 1989, kdy mi bylo někde okolo začátku puberty, se najedou s časopisy s erotikou a pornem roztrhl pytel. A najednou na vás ženské vnady koukaly v každé trafice... Už tenkrát jsem však byl vybíravý a nelíbilo se mi jen tak něco. tedy - tenkrát se mi líbila podstatná většina. dnes je to naopak. 

Vždy jsem měl raději spíše cudnější fotky. V podstatě to co bylo vidět Playboyi bylo pro mne přijatelnější než časopisy typu Leo. Ale to je už historie. Dnes bych asi byl rád za to Leo. Mám pocit, že se porno průmysl posunul směrem, který už je kolikrát za hranicí vkusu. I když co je tady o vkusu. Kdyby nebyli lidem kterým se to líbí, tak by podobné věci nevznikaly. Asi nebudu zacházet do podrobností, ale fakt jsem nejraději za takovou hezkou klasiku, kdy je to jeden na jednoho, případně dvě na jednoho :P. Jsem rád když to vypadá jako sex mezi dvěma dospělými lidmi v přiměřeném veku. Když to vypadá jako něco, co dělají oba rádi...

I když se mi líbí mladé holky - a kterému chlapovi ne - tak takové ty "Lolitky" jsou trochu moc. Stejně tak se mi nelíbí absolutní absence pubického ochlupení. Zde souhlasím s Hankem Moodym - chci vidět chlupy. Nemusí to být zrovna takové ty hippie úpravy, ale takové pěkně upravená kadeř udělá mnohem více než úplně holé ohanbí. Ještě horší jsou na onom místě různé pupínky...

A co taky nemám rád jsou extrémní tetování a piercingy. Piercing maximálně v pupíku a nesmí to být divočina. V bradavkách je to vyloženě fuj a v klitorisu... Totéž platí o tetování. Vkusné tetování na bedrech nebo něco malého na různých místech bývá fajn. Ale když se člověk potká se slečnou, která má mezi prsy třeba vytetovanou lebku... Ne to fakt ne.

Proč píšu?

 Tak to je otázka za všechny prachy.

Vždy jsem hodně četl a vždy jsem tvrdil, že je to největší překážka tomu, abych něco napsal. Hlavně proto, že mám pocit, že už vše bylo napsané a že se v mnoha případech jen opakuje totéž. Taky je problém, když si po sobě přečtu, co jsem napsal.

Ale od malička jsem toužil psát. Nedávno jsem našel i mé jisté pokusy o komiks. Maluji však ještě hůře než píšu... A protože jsem dysgrafik, vždy jsem chtěl psací stroj. A když jsem ho měl, chtěl jsem diktafon, a když jsem ho měl, chtěl jsem něco, co převede myšlenky rovnou na text. Teď už existuje nástroj, který převádí řeč na text a... stejně nepíšu.

Psal jsem básně. Ať už z blbosti, nebo z lásky. Teď už jsem hlavně blbej a básně mi nejdou. Ale aspoň jsme kdysi pár lidí potěšil. Blog  jsem začal psát před dlooooohou dobou. A nejvíce jsem psal vždy, když jsem měl múzu. A to ne ní jen tak

No tak teď to zkusíme bez múz a bez talentu a tak. A uvidíme. 

Mimochodem k mé současné práci mne inspiroval film, natočený podle knihy Michala Viewegha. A k tomu co chci a jak chci psát zase on...

Toto je první příspěvek

 Toto je první příspěvek... v tomto blogu.

Kdysi jsem si už nejméně jeden blog psal. Jeden aspoň vydržel až doteď a kdesi v hlubinách se skrývá. (Kecám, trochu snaživý člověk jej najde za minutu). Přispíval jsem i na jiný blog, který již neexistuje... Psal jsme rád a zároveň jsem to nenáviděl.

Tak teď to zkusíme znovu. Budu psát ze života - z rodiny, práce a tak. A pokusím se psát otevřeně. Snad sem nebude chodit moc lidí.