Říká se, že každý kluk, chtěl být popelářem nebo kosmonautem. Popelářem proto, aby se mohl vozit na stupátku popelářského vozu. O tom proč být kosmonautem se nemá cenu bavit - to je přece jasné. Jestli jsem chtěl být popelářem to si nepamatuji, ale kosmonautem jsem být chtěl. A i dnes bych o tom asi přemýšlel, i když po návštěvě kolotočové centrifugy mi nebývá moc volno... Ale zvracel jsem jen po návštěvě té první... A více jak 3x jsem na ní nebyl a ani mne to neláká...
Pak jsem chtěl být patolog - to díky knize Arthura Haileyho Konečná diagnóza. Chtěl jsem být také právník. Za to zase mohl seriál Hanlon. Obojí bohužel selhalo na tom, že jsem silný ročník a nikdy jsem se neučil. Základní i střední školu jsem prošel bez námahy a maximálně na trojky. I když i čtyřka se našla - z češtiny a angličtiny. Za oboje částečně mohla moje dysgrafie. Prostě na práva tehdá brali jen jedničkáře a z protekce. Na medicínu jsem to i zkoušel, ale neudělal jsem přijímačky, protože jako středoškolákovi z průmyslovky mi chyběli předměty.
Na základce mne ještě lákalo jedno zaměstnání - chtěl jsem být strojvedoucí. K tomu jsme měl zážitek, kdy mi jeden mašinfíra ukázal stanoviště v panťáku - dneska se mu říká Žabotlam. Byl jsme unesen a bylo jasno. Jenže... do toho hodil vidle doktor. S mými dioptriemi nemožné.
Taky jsme chtěl být spisovatel, nebo fotograf. Na to bohužel nemám talent a možná ani trpělivost. Kdysi jsem pár příspěvků na témata okolo počítačů napsal. Dokonce vycházely i v příloze jednoho deníku. Ale to je velmi dávno a bylo to přes známosti. Dokonce mne jako novináře i jednou vyslali na Cybex do Hannoveru - to byl propadák. Totálně jsem to nezvládl a reportáž z toho byla plná chyb...
A k fotografování bych řekl co? Když sebou mám fotoaparát, není nápad co fotit, a když ho sebou nemám, tak zase jsou nápady, na které foťák v mobilu nestačí. A když jdu s fotákem a mám i plán na focení, tak se všechno spikne a já odcházím s depresí.
A co dělám teď? Možná jindy...
Žádné komentáře:
Okomentovat