Téma, které ve mě rezonuje od malička. Věta, kterou mi nikdy nikdo pořádně nevysvětlil...
Věta, která přináší do života trauma dost klukům a chlapům. Sám jsem ji slýchal velmi často. Spolu s větou: "Nebul - nejsi holka". A zvláštní je, že si nepamatuji, že by mi ji řekl kdy můj táta.
Už jsem kdysi na toto téma napsal úvahu. Tenkrát nám umřel pejsek. Tenkrát jsem viděl tátu brečet. Když ji pohřbíval pod strom na zahradě. Ale na venek, byl vzteklý. A křičel na celý svět, že už nikdy nechce dalšího psa. A od té doby mají třetího.
Ted umřel kamarádovi pes. Byli spolu patnáct let. Fena Labradora. Ke konci už špatně chodila... A najednou musel rozhodnout o jejím nebytí... Těžké. Patnáct let je patnáct let. Zbyla díra. A bylo mu do breku, když jsem s ním mluvil. Doufám že si pobrečel...
Brek umí očistit. A je potřeba umět si zabrečet.
Nechtějte vědět jak jsme brečel, když mi v náručí umřel kocour...
Důležité je však nebrečet nad rozlitým mlékem a každým špatným dnem a kdykoli se namane...
Žádné komentáře:
Okomentovat