Odhalení

Téma trochu, hodně, související s předchozím...

S nahotou... Duševní i tělesnou.

Myslím si totiž, že lidé se kolikrát nebojí nahoty jako takové, ale toho co odhalí. Případně toho, co ono odhalení přinese. 

Napsal jsem výše uvedené a myšlenky se mi roznesly do všech stran. Proč jen to slovo, či slova, Odhalení a Nahota tolik znamenají? A čeho se lidi tak bojí? A proč je odhalení až do okamžiku, kdy není co skrývat - až do naha, tak ... Nemám slovo, kterým to napsat

Nemám slovo, protože odhalit se, znamená pro každého něco jiného

Je tu mnoho takových kteří chodí nazí zvenku a zevnitř je zeď. A jen děti jsou odhalené a nahé zevnitř i zvenku. 

A problém s odhalením je mnohdy věc každého jedince. A důvodem je často stud a strach. Strach, že odhaleného mě nebudou ostatní mít rádi, nebo že uvidí nějakou mou vadu, které mne v jejich očích dehonestuje

A důvodem je, že kdyby všichni byli nazí, zevnitř i zvenku, tak mnoho lidí přijde o peníze :P ti kteří se odhalováním živí, budou trpět nejvíce. Nebudou pak mít, co nabídnout... A je jedno, jestli odhalují tajemství ducha či těla...

A jen na úvaze každého z nás, zda by takový svět nebyl lepší...

Nahota

Nahota je velké téma. Aspoň pro mne a jak koukám kolem sebe, tak s tím má problémy dost lidí. A to nekoukám jen po nahotě tělesné, ale i po nahotě duševní. A je zajímavé, že vnímání obou je jiné. I když u obou je asi třeba jistých hranic. A u obou je to otázka značně subjektivní. 

Přemýšlím, kterou nahotou začít, ale když se zamyslím nad nahotou tělesnou a představím si nějaký ideál... tak mi nějak dochází mozková kapacita na psaní... čímž odkrývám i své nitro a odhaluji do nahoty, jaký jsem prasák...

Zvláštní je, že se vnímání nahoty v průběhu lidského života mění. Rodíme se nazí a to tělesně i duševně. Několik prvních let života nám nevadí, být před ostatními svlečený a dělat si do plen. Na jeho konci, když dojde na pleny, připadáme si zle... jiné slovo mne nenapadá... a když si ani ty pleny neumíme sami vyměnit, tak přichází stud a ponížení... Osobně to neznám, ale jen představa mi nedělá dobře...

Několik prvních let nám nevadí dávat najevo veškeré své duševní projevy a říkat a dělat to co máme v tu chvíli na duši. Postupem času se naučíme své myšlenky a tužby skrývat a někomu některé odhalit bývá horší než se svléci. A kolikrát je i nepříjemným pravidlem, že rány na těle se hojí rychleji, než rány na duši... obzvlášť pokud vznikají společně.

Co to je, co nás v průběhu života donutí se tak změnit? Když si vzpomenu, že v šesti letech jsme se na zahradě školky koupali všichni nazí, tak dnes je pro mě představa nuda pláže minimálně nelákavá... Kde se bere ten stud? A proč ho předáváme takto dál? Dnes je nemožné, aby se děti ve školce takto koupaly...

U zahalování duševní nahoty a skrývání nitra mne napadají důvody. Tam je, tedy i pro mě, představa úplného odhalení nepředstavitelná. Je to druh obrany. Nemohu říci všechno všem. Nemohu říci co mám na jazyku... Tady je to asi dobře. Dokonce mě představa, že by každý řekl každému vše docela děsí.

Představa, že by všichni chodili nazí není úplně nelákavá, ale má svá úskalí. Už teď chodí mnozí tak oblečení, že je vidět skoro vše. Kolikrát je oblečení tak upnuté, že vypadá jak namalované. A to se týká obou pohlaví. I když na muže tak nekoukám, tak i zde se najdou tací, kteří mají upnutá trička a fitness či cyklo kraťasy, které odhalují vše. Častější je to u žen, kterých si logicky všímám více. A i tady je vidět mnoho. Jinde už jsem psal, že mám raději prostor pro fantazii. Často tam není... Jako podívám se, ne že ne, jen to po nějaké době zevšední. Bohužel. 

Přemýšlím, co by se stalo, kdyby lidi chodili nazí. Určitě by to bylo nepraktické - museli by nosit aspoň nějaké kapsy, aby měli kam dát mobily... i když jsou jedinci, kteří mají mobil k rukám snad přirostlý... A v zimě by asi dost lidí umrzlo... Když už nám příroda nadělila tu vlastnost, že jsme bez srsti, našli jsme si zálibu v oblékaní. Docela by mne zajímalo, co bylo dříve - oblečení, nebo ztráta srsti? A jak vlastně Homo přežilo? Ale to je asi na jiné povídání.

Asi se k tématu nahoty ještě vrátím. Alespoň k té tělesné. časem Ale kdyby byla tělesná nahota veřejná, nebylo by o čem psát...

Nic nálada

 Pracovní název pro stav, který se mi poslední dobou opakuje čím dál častěji... Asi to zná skoro každý, že má náladu, kdy se mu nic nechce. Asi to není nic nenormálního, když je to občas. Ale co dělat, když tu náladu máte skoro pořád a jen občas máte jinou?

A hlavně když na mě ta nálada padne, tak mám pocit, že vlastně jinou náladu nemám.. a i z okolí pak slýchám, že se zase tvářím... nebo že se mnou není zábava...

Je ale fakt, že v poslední době se mi nechce do práce, nechce z postele a ani v posteli být, nechce se mi ani psát tohle co píšu... Nenapadá mě nic, co by mě potěšilo a nic, z čeho bych měl radost a nic co by mě přesvědčilo tu náladu nemít.

A přesto i s touhle náladou funguju. Ráno vstanu i ve 2:30 a v pak v práci funguju i 10 až 12 hodin. Několik dní po sobě. Ale ty dny mi splývají. Moc si je nepamatuji

Ale teď si asi budu pamatovat víkend. Jeli jsme na akci do Jičína... Vybíral jsem bydlení abychom nespali s ostatními v tělocvičně, protože docela chrápu. Najít ubytování na poslední chvíli se podařilo.. Ale bylo to ve třetím patře a cca 500 m od místa akce... Horší bylo to třetí patro- A bylo hrozné horko a dusno. A moje fyzička nebyla moc dobrá... a vůbec jsem měl pocit, že jsem tu akci manželce a dceři kazil... Ale jedno pozitivum se našlo - nepohádali jsme se

Stejně mám dnes náladu na prd a chuť do práce, života a vůbec je spíše blízká nule než jinému číslu... Přesto za necelou hodinu zas do práce jdu...

Největší kritik

 To o čem tu chci psát zná asi každý. Ale ne každý s tím velkým kritikem má takové zkušenosti jako já. Ne není to vychloubání a ani nechci politování, Chci psát o vnitřním kritikovi, kterého má každý z nás v sobě. V Červeném trpaslíkovi o něm mluví jako o Mindráku (originální název dílu je Confidence and Paranoia).

V tom díle se Dave Lister utká se svým Sebevědomím a svým Mindrákem, kteří se zhmotní díky neznámé vesmírné nákaze. A jisté ponaučení, které se z toho plyne, je, že přílišné Sebevědomí vás může zabít, tak přílišný Mindrák vlastně taky. A je potřeba tak nějak je mít v rovnováze. Ale, každý to máme jinak... A troufám si říci, že to máme jinak i v různém údobí života...roku...měsíce...týden...dne...

A já to mám tak, že můj kritik je u moci více než jeho opak. Schválně se snažím vyhnout slovu mindrák, protože pod ním si představuji něco jiného, více dehonestujícího. je zvláštní, že čeština asi ani nezná jednoduché a jednoznačné antonymum pro sebevědomí. A nesebevědomí je v podstatě slovo gramaticky nesprávné.

No, ale proč to všechno tady tak složitě píšu?

Nejsem schopen to správně popsat. I proto, že jsem skoro na konci svého pracovního cyklu a jsem unavený, je horko a vůbec Protože sám nejsme spokojený skoro s ničím, co udělám... Mám v sobě kritika, který dokáže shodit vše co udělám. 

Nedokážu to dopsat... snad příště

Čím jsem kdy chtěl být

 Říká se, že každý kluk, chtěl být popelářem nebo kosmonautem. Popelářem proto, aby se mohl vozit na stupátku popelářského vozu. O tom proč být kosmonautem se nemá cenu bavit - to je přece jasné. Jestli jsem chtěl být popelářem to si nepamatuji, ale kosmonautem jsem být chtěl. A i dnes bych o tom asi přemýšlel, i když po návštěvě kolotočové centrifugy mi nebývá moc volno... Ale zvracel jsem jen po návštěvě té první... A více jak 3x jsem na ní nebyl a ani mne to neláká...

Pak jsem chtěl být patolog - to díky knize Arthura Haileyho Konečná diagnóza. Chtěl jsem být také právník. Za to zase mohl seriál Hanlon. Obojí bohužel selhalo na tom, že jsem silný ročník a nikdy jsem se neučil. Základní i střední školu jsem prošel bez námahy a maximálně na trojky. I když i čtyřka se našla - z češtiny a angličtiny. Za oboje částečně mohla moje dysgrafie. Prostě na práva tehdá brali jen jedničkáře a z protekce. Na medicínu jsem to i zkoušel, ale neudělal jsem přijímačky, protože jako středoškolákovi z průmyslovky mi chyběli předměty.

Na základce mne ještě lákalo jedno zaměstnání - chtěl jsem být strojvedoucí. K tomu jsme měl zážitek, kdy mi jeden mašinfíra ukázal stanoviště v panťáku - dneska se mu říká Žabotlam. Byl jsme unesen a bylo jasno. Jenže... do toho hodil vidle doktor. S mými dioptriemi nemožné. 

Taky jsme chtěl být spisovatel, nebo fotograf. Na to bohužel nemám talent a možná ani trpělivost. Kdysi jsem pár příspěvků na témata okolo počítačů napsal. Dokonce vycházely i v příloze jednoho deníku. Ale to je velmi dávno a bylo to přes známosti. Dokonce mne jako novináře i jednou vyslali na Cybex do Hannoveru - to byl propadák. Totálně jsem to nezvládl a reportáž z toho byla plná chyb...

A k fotografování bych řekl co? Když sebou mám fotoaparát, není nápad co fotit, a když ho sebou nemám, tak zase jsou nápady, na které foťák v mobilu nestačí. A když jdu s fotákem a mám i plán na focení, tak se všechno spikne a já odcházím s depresí.

A co dělám teď? Možná jindy...

Jen tak...

Je tu polovina prázdnin a nějak jsem si zatím moc nevšiml, že by došlo k nějakému odpočinku... 

Už jsem si tu "Stěžoval na horko" ale potom přišla vedra ještě větší. Když teploty atakovaly 35° měl jsem co dělat normálně fungovat. V horku jsou ta kila navíc dost znát. Naštěstí v práci fungovala klimatizace a bylo tam snesitelně, i když sedím před oknem. 

Dneska je venku přijatelně. Procházím se po "Matičce stověžaté" a už jsem dokonce chytil i pár kapek deště. Vzal jsem si sebou dokonce fotoaparát a... nic... přijde mi to divné. Abych fotil Hradčany a jiné turistické cíle, to je dost klišé... a ostatního moc co fotit není. Jo je tu hromada hezkých holek, ale fotit je bez dovolení si netroufám a zeptat se si netroufám. Hned bych byl považován za chlípného a to nemám za potřebí. I když upřímně - většinou mne chlípné myšlenky ani nenapadají... Většinou mne napadá, že za ty problémy to nestojí.

Přitom jsem asi dost nechápavý a dost jiný. Kdesi jsem tu citoval Viewegha, jak každý chlap občas myslí na kundu ženy, kterou potkal. Musím hodně přemýšlet, abych to mohl za sebe potvrdit nebo vyvrátit. Asi jsem to už udělal, ale fakt nevím kdy naposledy. Již jen proto, že v dnešní době si kolikrát chlap nemusí nic představovat. Cameltoes se najdou všude... A je jich až moc. 

Spíš se přiznám, že přemýšlím nad prsy a případně, když přemýšlím dále, tak o výrazu očí a obličeje ve chvílích rozkoše. 

A k mojí nechápavosti - v minulosti jsem byl několikrát pozván na "kafe" od různých známých dívek a žen. A šel jsem na kafe... Což se pak ukázalo špatně. Ale co je absurdní, když já někoho pozvu na kafe, tak si skoro každá hned myslí, že se jedná o "kafe". Čert se v tom vyznej. Ale to je možná na samostatný příspěvek...

Mrtvý den

 Nedávno jsem tu psal o dni v pyžamu - že si to vůbec nedokážu představit. A... přišla žaludeční příhoda. O to to bylo lepší, že jsem si ji způsobil sám. A to přežíráním... 

Mám tendenci se přejídat, když cítím trochu větší psychotickou nepohodu. Když mám pocit jisté prázdnoty po stránce emocí, tak se cpu o to více - jídlo je přeci láska :P A přesně to se mi stalo teď ve čtvrtek... snědl jsem jídla asi pro 5 lidí a po příchodu domu jsem skončil s křečemi břicha a od cca 2 do cca 9 jsem se runě kroutil cukal, zvracel... a hlavně nenaspal jsem více jak 2 hodiny. Takže noc plná spánku, pohody a sladkých snů...

Zavolal jsem hned jak to šlo, že do práce na odpolední nepůjdu a k tomu jsem zavolal doktorovi, co s tím. ten si mě pozval a řekl mi, co jsme věděl - že jsem se prostě přežral. Je tu ale trochu obava z toho, že by se mohl ze řetězu utrhnout můj žlučník... Ted je cca sedm večer a podařilo se mi zase na chvíli usnout a něco sníst - paradoxně se mi po jídle ulevilo... ale teď mne břicho zase trochu bolí A já nevím co s tím...

A ještě ke dni v pyžamu. Letos jsem vlastně už pár dní v pyžamu a nic nedělání strávil - nepočítám dnešek. Na přelomu zimy a jara na mě sedl COVID a k tomu se přidala infekce a já byl čtyři dna v nemocnici na kapačkách. První dva dny mi fakt nebylo dobře, od třetího dne jsme se nudil... a čtvrtý jsem je prosil o propuštění.