Nic nálada

 Pracovní název pro stav, který se mi poslední dobou opakuje čím dál častěji... Asi to zná skoro každý, že má náladu, kdy se mu nic nechce. Asi to není nic nenormálního, když je to občas. Ale co dělat, když tu náladu máte skoro pořád a jen občas máte jinou?

A hlavně když na mě ta nálada padne, tak mám pocit, že vlastně jinou náladu nemám.. a i z okolí pak slýchám, že se zase tvářím... nebo že se mnou není zábava...

Je ale fakt, že v poslední době se mi nechce do práce, nechce z postele a ani v posteli být, nechce se mi ani psát tohle co píšu... Nenapadá mě nic, co by mě potěšilo a nic, z čeho bych měl radost a nic co by mě přesvědčilo tu náladu nemít.

A přesto i s touhle náladou funguju. Ráno vstanu i ve 2:30 a v pak v práci funguju i 10 až 12 hodin. Několik dní po sobě. Ale ty dny mi splývají. Moc si je nepamatuji

Ale teď si asi budu pamatovat víkend. Jeli jsme na akci do Jičína... Vybíral jsem bydlení abychom nespali s ostatními v tělocvičně, protože docela chrápu. Najít ubytování na poslední chvíli se podařilo.. Ale bylo to ve třetím patře a cca 500 m od místa akce... Horší bylo to třetí patro- A bylo hrozné horko a dusno. A moje fyzička nebyla moc dobrá... a vůbec jsem měl pocit, že jsem tu akci manželce a dceři kazil... Ale jedno pozitivum se našlo - nepohádali jsme se

Stejně mám dnes náladu na prd a chuť do práce, života a vůbec je spíše blízká nule než jinému číslu... Přesto za necelou hodinu zas do práce jdu...

Největší kritik

 To o čem tu chci psát zná asi každý. Ale ne každý s tím velkým kritikem má takové zkušenosti jako já. Ne není to vychloubání a ani nechci politování, Chci psát o vnitřním kritikovi, kterého má každý z nás v sobě. V Červeném trpaslíkovi o něm mluví jako o Mindráku (originální název dílu je Confidence and Paranoia).

V tom díle se Dave Lister utká se svým Sebevědomím a svým Mindrákem, kteří se zhmotní díky neznámé vesmírné nákaze. A jisté ponaučení, které se z toho plyne, je, že přílišné Sebevědomí vás může zabít, tak přílišný Mindrák vlastně taky. A je potřeba tak nějak je mít v rovnováze. Ale, každý to máme jinak... A troufám si říci, že to máme jinak i v různém údobí života...roku...měsíce...týden...dne...

A já to mám tak, že můj kritik je u moci více než jeho opak. Schválně se snažím vyhnout slovu mindrák, protože pod ním si představuji něco jiného, více dehonestujícího. je zvláštní, že čeština asi ani nezná jednoduché a jednoznačné antonymum pro sebevědomí. A nesebevědomí je v podstatě slovo gramaticky nesprávné.

No, ale proč to všechno tady tak složitě píšu?

Nejsem schopen to správně popsat. I proto, že jsem skoro na konci svého pracovního cyklu a jsem unavený, je horko a vůbec Protože sám nejsme spokojený skoro s ničím, co udělám... Mám v sobě kritika, který dokáže shodit vše co udělám. 

Nedokážu to dopsat... snad příště

Čím jsem kdy chtěl být

 Říká se, že každý kluk, chtěl být popelářem nebo kosmonautem. Popelářem proto, aby se mohl vozit na stupátku popelářského vozu. O tom proč být kosmonautem se nemá cenu bavit - to je přece jasné. Jestli jsem chtěl být popelářem to si nepamatuji, ale kosmonautem jsem být chtěl. A i dnes bych o tom asi přemýšlel, i když po návštěvě kolotočové centrifugy mi nebývá moc volno... Ale zvracel jsem jen po návštěvě té první... A více jak 3x jsem na ní nebyl a ani mne to neláká...

Pak jsem chtěl být patolog - to díky knize Arthura Haileyho Konečná diagnóza. Chtěl jsem být také právník. Za to zase mohl seriál Hanlon. Obojí bohužel selhalo na tom, že jsem silný ročník a nikdy jsem se neučil. Základní i střední školu jsem prošel bez námahy a maximálně na trojky. I když i čtyřka se našla - z češtiny a angličtiny. Za oboje částečně mohla moje dysgrafie. Prostě na práva tehdá brali jen jedničkáře a z protekce. Na medicínu jsem to i zkoušel, ale neudělal jsem přijímačky, protože jako středoškolákovi z průmyslovky mi chyběli předměty.

Na základce mne ještě lákalo jedno zaměstnání - chtěl jsem být strojvedoucí. K tomu jsme měl zážitek, kdy mi jeden mašinfíra ukázal stanoviště v panťáku - dneska se mu říká Žabotlam. Byl jsme unesen a bylo jasno. Jenže... do toho hodil vidle doktor. S mými dioptriemi nemožné. 

Taky jsme chtěl být spisovatel, nebo fotograf. Na to bohužel nemám talent a možná ani trpělivost. Kdysi jsem pár příspěvků na témata okolo počítačů napsal. Dokonce vycházely i v příloze jednoho deníku. Ale to je velmi dávno a bylo to přes známosti. Dokonce mne jako novináře i jednou vyslali na Cybex do Hannoveru - to byl propadák. Totálně jsem to nezvládl a reportáž z toho byla plná chyb...

A k fotografování bych řekl co? Když sebou mám fotoaparát, není nápad co fotit, a když ho sebou nemám, tak zase jsou nápady, na které foťák v mobilu nestačí. A když jdu s fotákem a mám i plán na focení, tak se všechno spikne a já odcházím s depresí.

A co dělám teď? Možná jindy...

Jen tak...

Je tu polovina prázdnin a nějak jsem si zatím moc nevšiml, že by došlo k nějakému odpočinku... 

Už jsem si tu "Stěžoval na horko" ale potom přišla vedra ještě větší. Když teploty atakovaly 35° měl jsem co dělat normálně fungovat. V horku jsou ta kila navíc dost znát. Naštěstí v práci fungovala klimatizace a bylo tam snesitelně, i když sedím před oknem. 

Dneska je venku přijatelně. Procházím se po "Matičce stověžaté" a už jsem dokonce chytil i pár kapek deště. Vzal jsem si sebou dokonce fotoaparát a... nic... přijde mi to divné. Abych fotil Hradčany a jiné turistické cíle, to je dost klišé... a ostatního moc co fotit není. Jo je tu hromada hezkých holek, ale fotit je bez dovolení si netroufám a zeptat se si netroufám. Hned bych byl považován za chlípného a to nemám za potřebí. I když upřímně - většinou mne chlípné myšlenky ani nenapadají... Většinou mne napadá, že za ty problémy to nestojí.

Přitom jsem asi dost nechápavý a dost jiný. Kdesi jsem tu citoval Viewegha, jak každý chlap občas myslí na kundu ženy, kterou potkal. Musím hodně přemýšlet, abych to mohl za sebe potvrdit nebo vyvrátit. Asi jsem to už udělal, ale fakt nevím kdy naposledy. Již jen proto, že v dnešní době si kolikrát chlap nemusí nic představovat. Cameltoes se najdou všude... A je jich až moc. 

Spíš se přiznám, že přemýšlím nad prsy a případně, když přemýšlím dále, tak o výrazu očí a obličeje ve chvílích rozkoše. 

A k mojí nechápavosti - v minulosti jsem byl několikrát pozván na "kafe" od různých známých dívek a žen. A šel jsem na kafe... Což se pak ukázalo špatně. Ale co je absurdní, když já někoho pozvu na kafe, tak si skoro každá hned myslí, že se jedná o "kafe". Čert se v tom vyznej. Ale to je možná na samostatný příspěvek...