Chodím k psychologovi

 Jo, je to tak. A není to poslední šokující sdělení, které tu o sobě napíšu. Bude hůř. A ne, nechodím k psychologovi, protože koukám na porno.

Prvně jsme u něj byl již veeeelmi dávno v rámci pedagogickopsychologického vyšetření na základní škole. Nevěděl jsem kam jít na střední a tak jsem se "nechal vyšetřit". A přišli na to, že jsme nadprůměrně inteligentní a že mám různá dys tohle a dys tamto... a k tomu nějakou tu LMD. Závěr byl, že jsem opravdu dost chytrý na vystudování vysoké školy, ale nebude to lehké. Nakonec jsme vybrali dvě školy v chemickém oboru... ale to je jiná pohádka.

Je fakt, že střední školu jsme vystudoval bez sebemenší námahy. A na konci jsem zase navštívil psychologa. Jeden problém byl se zvládáním stresu a z toho vyplívající žaludeční neurózou. A taky se to hodilo, protože mne pozvali k odvodu. A psychologický posudek bodl... S odvodem mi to nakonec nepomohlo a nepomohlo mi to vlastně vůbec. Asi jsem tenkrát ještě nedozrál

Zase jsem začal chodit k psychologovi, když jsme začali mít problémy s dcerou. Potom se synem, k tomu menší krize v manželství. Následovala jedna dopravní nehoda, kde jsem měl na krku těžké ublížení na zdraví a pak už se to vezlo. 

Psychologů jsem vystřídal tolik, že už si je ani všechny nepamatuji. Některé jsem navštívil jen jednou či dvakrát. Některé několikrát, ale nesedli jsme si. Jiné jsem vyměnil po třeba roce docházky - proto, že to dál k ničemu nevedlo. Jeden ten psycholog mne dokonce "donutil" psát cosi jako týdenní reporty z mého života, Ke konci mne to už nebavilo a jeho asi taky ne. 

Teď mám nového. A uvidíme. Je to zcela něco nového, protože poprvé je to mladá psycholožka, která je ve věku nejstarší dcery. A... tak nějak mě dokázala přesvědčit, že by to nemusela být nevýhoda. Na rozdíl od jiné, které jsem kdysi prakticky nevěřil.

Nesmím po sobě moc číst co píšu - moc bych se korigoval a ne všechno napsal. Ale podle toho ten text taky potom vypadá...

Koukám se na porno

 No, to je odhalení. Ale jsme zdravý muž v produktivním věku a tek... se koukám. Když je kde a na co.

Akorát se mi to poslední dobou líbí čím dál méně...

Vzpomínám, když jsem se s tímto produktem setkal poprvé - už ani nevím kolik mi bylo, ale bylo to na střední. Měl jsem tu výhodu, že po roce 1989, kdy mi bylo někde okolo začátku puberty, se najedou s časopisy s erotikou a pornem roztrhl pytel. A najednou na vás ženské vnady koukaly v každé trafice... Už tenkrát jsem však byl vybíravý a nelíbilo se mi jen tak něco. tedy - tenkrát se mi líbila podstatná většina. dnes je to naopak. 

Vždy jsem měl raději spíše cudnější fotky. V podstatě to co bylo vidět Playboyi bylo pro mne přijatelnější než časopisy typu Leo. Ale to je už historie. Dnes bych asi byl rád za to Leo. Mám pocit, že se porno průmysl posunul směrem, který už je kolikrát za hranicí vkusu. I když co je tady o vkusu. Kdyby nebyli lidem kterým se to líbí, tak by podobné věci nevznikaly. Asi nebudu zacházet do podrobností, ale fakt jsem nejraději za takovou hezkou klasiku, kdy je to jeden na jednoho, případně dvě na jednoho :P. Jsem rád když to vypadá jako sex mezi dvěma dospělými lidmi v přiměřeném veku. Když to vypadá jako něco, co dělají oba rádi...

I když se mi líbí mladé holky - a kterému chlapovi ne - tak takové ty "Lolitky" jsou trochu moc. Stejně tak se mi nelíbí absolutní absence pubického ochlupení. Zde souhlasím s Hankem Moodym - chci vidět chlupy. Nemusí to být zrovna takové ty hippie úpravy, ale takové pěkně upravená kadeř udělá mnohem více než úplně holé ohanbí. Ještě horší jsou na onom místě různé pupínky...

A co taky nemám rád jsou extrémní tetování a piercingy. Piercing maximálně v pupíku a nesmí to být divočina. V bradavkách je to vyloženě fuj a v klitorisu... Totéž platí o tetování. Vkusné tetování na bedrech nebo něco malého na různých místech bývá fajn. Ale když se člověk potká se slečnou, která má mezi prsy třeba vytetovanou lebku... Ne to fakt ne.

Proč píšu?

 Tak to je otázka za všechny prachy.

Vždy jsem hodně četl a vždy jsem tvrdil, že je to největší překážka tomu, abych něco napsal. Hlavně proto, že mám pocit, že už vše bylo napsané a že se v mnoha případech jen opakuje totéž. Taky je problém, když si po sobě přečtu, co jsem napsal.

Ale od malička jsem toužil psát. Nedávno jsem našel i mé jisté pokusy o komiks. Maluji však ještě hůře než píšu... A protože jsem dysgrafik, vždy jsem chtěl psací stroj. A když jsem ho měl, chtěl jsem diktafon, a když jsem ho měl, chtěl jsem něco, co převede myšlenky rovnou na text. Teď už existuje nástroj, který převádí řeč na text a... stejně nepíšu.

Psal jsem básně. Ať už z blbosti, nebo z lásky. Teď už jsem hlavně blbej a básně mi nejdou. Ale aspoň jsme kdysi pár lidí potěšil. Blog  jsem začal psát před dlooooohou dobou. A nejvíce jsem psal vždy, když jsem měl múzu. A to ne ní jen tak

No tak teď to zkusíme bez múz a bez talentu a tak. A uvidíme. 

Mimochodem k mé současné práci mne inspiroval film, natočený podle knihy Michala Viewegha. A k tomu co chci a jak chci psát zase on...

Toto je první příspěvek

 Toto je první příspěvek... v tomto blogu.

Kdysi jsem si už nejméně jeden blog psal. Jeden aspoň vydržel až doteď a kdesi v hlubinách se skrývá. (Kecám, trochu snaživý člověk jej najde za minutu). Přispíval jsem i na jiný blog, který již neexistuje... Psal jsme rád a zároveň jsem to nenáviděl.

Tak teď to zkusíme znovu. Budu psát ze života - z rodiny, práce a tak. A pokusím se psát otevřeně. Snad sem nebude chodit moc lidí.