Byl jsem vychován, že domů a na schůzky se vždy chodí včas. Pokud možno ještě trochu napřed. A objektivní důvody pro zpoždění neexistují. Raději si naplánovat cestu tak, aby ještě zbyl prostor pro případné zpoždění.
Když jsem začal randit, byla nedochvilnost jednou z vlastností, které si u mých partnerek nešlo nevšimnout. A to i díky tomu, že já byl vždy na místě aspoň o deset minut dříve - to ta půlhodinová čekání kolikrát dopadala na mou psychiku velmi tvrdě- Jen jednou jsem narazil na dívku, která chodila stejně napřed jako já. Nevím kolikrát jsme se sešli, ale mockrát to nebylo. Už ani nevím proč přesně, ale ta její přehnaná dochvilnost byla jedním z důvodů.
Moje žena mi v tom všem udělala jasno - ta prostě má s dochvilností problém. Být někde včas je skoro nad její možnosti. Hlavně z toho mívá dost nervy. Ale do kina, divadla a tak nepřicházíme mezi posledními. Občas přijedeme pozdě na oběd k rodičům a rekord je asi půldenní zpoždění na cestě na dovolenou. Ale i to se dalo.
Sice jsme z té přesnosti už víceméně vyrostl, ale stejně mívám dodnes nervy, pokud se na domluvenou schůzku nedokážu dostat včas. A neomluvitelné to je hlavně pro mě. I když na čase záleží jen když dobíháte vlak, či letadlo nebo něco takového co v nejbližší rozumné době nepojede...
Pak je ještě problém, když jedete třeba na svatbu. A vezete další lidi. Dvakrát jsem na svatbu přijel pozdě - poprvé kvůli závadě na autě a podruhé... No nakonec jsme se dozvěděl, že to bylo kvůli tomu, že jsme špatně určil odjezd - a ano. Řekl jsem, že musíme vyjet nejpozději v... A dopadlo to tak, že v tu dobu se teprve ostatní členové rodiny začali připravovat do auta... Přijeli jsme po obřadu a to jsme měl tisíc chutí v Kolíně vlézt do vlaku a jet domů.
Dříve jsem si i kupoval hodinky s maximální přesností a pokud možno s časem řízeným podle rádia. Dnes si kupuji hodinky mechanické, kde přesnost plus mínus půlminuta denně je běžná. A žiju. A mám ty hodinky rád. A mám rád i svou ženu, i když pořád někam dobíhá...
